Jenže já si myslím, že právě hodně žen v podobném věku jako jsem já potřebují inspiraci a povzbuzení ještě mnohonásobně víc než naše o generaci mladší kolegyně…
Někdy během léta jsem se sešla s mojí stejně starou kamarádkou, která byla docela v depresi, protože její syn právě oslavil vesele devatenáctiny a rozhodl se odstěhovat za svou přítelkyní na Nový Zéland, a zatímco vyklízel poslední věci z
e své skříňky, utěšoval mámu, že to přece nic není, že je tady skype a viber a messenger, a že když to vyjde, tak se na Vánoce určitě na pár dní zastaví. Moje kamarádka byla zdrcená, ale utěšovat jí nemělo cenu, byla jsem na tom podobně. Místo Nového Zélandu mě sice čekalo skypovat ‚jen‘ do Edinburgu, ale efekt podobný. Naši andílci, které jsme denodenně piplali skoro dvacet let, byli najednou pryč. A s nimi pocit, že jsme tady pro ně a tudíž máme jasnou kotvu – ten pocit bezpečí zmizel ze dne na den s jejich sbalenou taškou a vyklizeným pokojíčkem. A my dostaly svobodu, se kterou jsme nevěděly, jak si poradit. S mojí kamarádkou jsme ještě vypily pár drinků a prodebatovaly více večerů, abychom nakonec procitnuly s pocitem, že je všechno v pořádku, protože ten ‚výlet z hnízda‘ prostě jednou přijít musel. Po všech těch debatách jsem nakonec usoudila, že je nesmysl odškrtávat dny v kalendáři do Vánoc (Velikonoc nebo dalších skotských svátků) a řekla jsem si, že prostě nastalo nové období, kdy se začneme úplně nově věnovat samy sobě, svým plánům a snům…
A tak se i pak zrodil nápad blogu jako způsob inspirace… že teď přišla jen doba, která může znamenat splnění všeho, na co jsme dlouhou dobu neměly prostě čas…
